jerabek-foto

sobota 18. června 2016

sobota 21. května 2016

Křik v domě...

V noci tu byl v domě nějaký křik. Ráno jsem ho našel ležet dole pod balkóny. Podle toho jak dopadl, asi z nějakého horního patra...

Vypadl?

Vyskočil?

Vyhodili ho s tím křikem?

Ptal jsem se domovníka. Nic neví a parte dole u vchodu zatím není...

čtvrtek 5. května 2016

Pane prezidente...

Odjíždí další autobus. Už kolikátý, co nejede tam, kam chce on.

Evidentně velkoměsto není tím místem, kde by chtěl být. A v centru už vůbec ne.

Jaksi sem nepatří. Oblečení v nejlepším případě z Asijské tržnice, myslím, že ani hodinky neměl.

Přitom jako by kumuloval hučku Jardy Jágra, bundu z věšáku nejvyššího ústavního činitele, strniště Luďka Soboty a od JJ místo zubů prázdnou .....

Ta kumulace je mu evidentně fuk, a výsledná, poněkud zvláštní noblesa prostoty taktéž.

Všiml jsem si jeho opakovaných kroků na samou hranu nástupní plochy. To vyhlížel ten svůj autobus.

Vyhlížel ho mnohokrát. Udělal pár kroků dopředu a pak se zase vracel. To když ten přijíždějící autobus zase nebyl ten jeho.

Neviděl totiž na dálku. Neviděl ani na tu dálku, která až tak daleká nebyla. V té delší dálce identifikoval blížící se konzervu autobusu.

V té dálce nedaleké ještě nedokázal rozeznat ani číslo autobusu, ani ceduli informující o cíli cesty.

Až na poslední chvíli, kdy už měl autobus na dosah ruky a ten přímo před ním zastavoval, udělal opět pár kroků zpátky, aby se znovu zahleděl do té daleké dálky na další kostku.

Podle všeho se neorientoval na žádný jízdní řád. Prostě jak přišel, tak vyhlížel, s vírou, že jednou se to přece jenom povede.

Stál jsem tam se svojí pětistovkou a postupně si mapoval jeho změnu tváře, pohledu, gest, podle toho jak se konzerva blížila, jak brzdila, jak ho nevzala, nebo tedy nebyla ta pravá.

Na jednu stranu jsem byl rád, že mám tu možnost toho člověka fotografovat, na druhou stranu bych byl vlastně rád, kdyby už to jeho vyhlížení přestalo být marností a jeho očím se ulevilo.

Ty jeho oči, tak nějak vyplašené, stísněné, zbavené suverenity světáka, si nejde nepamatovat.

Dočkal se, na jedné konzervě na poslední chvíli pro jeho oči zasvítilo TŘEBEŠ.

Najednou nebyl, jen ty oči jako by tu zůstaly. Zabalil jsem pětistovku do brašny a koupil za stovku igelitku a něco k jídlu do ní.

Mizím s ní mezi mnoha igelitkami a v hlavě mě zní Jarek Nohavica a jeho Pane prezidente... a na virtuálním přebalu ty oči, co před chvíli odjely na periferii.