Milý Same,
před pár dny jsem Tě pouze tušil. Tušil jako něco
latentního, avšak s ohledem na hloubku západní demokracie a smyslu pro
ochranu soukromí jednotlivce, nepravděpodobného. A najednou Ti píši psaní do
Ameriky až z nicotných Čech.
Stalo se totiž to, s čím Ty si určitě nevíš rady.
Ztratil jsem se Ti. Ztratil jsem se Ti na celou minulou neděli. V ten den
jsem totiž nechal po její celou dobu vypnutý moudrý telefon a nepustil jsem ani
internet ze svého legálního počítače. Musel to pro Tebe být asi šok, a je
možné, že ještě teď mě hledáš na místech netušených. Po celou neděli jsi nemohl
vidět kudy jezdím, kde zastavuji, který plot přelézám, kde se plazím se svojí R-1.
Ani jsi nemohl podat report komu píši maily a kam, na kterých stránkách si
prohlížím fotografie. Vůbec sis nemohl domýšlet, co si vlastně myslím, když
proklikávám nejnovější zprávy o přípravě teroristických atentátů tam u vás a co
si myslím, že si myslíte o těch tam, kde kvete už rok Arabské jaro, a lístky
stále nepučí a nepučí, případně pučí, ale jiné než by měly.
Je mně to líto, že jsi zůstal tak bez informací a Tvoje
náplň práce nemohla být tu neděli uspokojivě naplněna.
Za moji lítost si nic nekoupíš. A tak jsem se rozhodl
napravit, co se napravit dá. Popíši Ti tu svoji neděli ve styčných bodech, a ty
si k tomu nějakou informační omáčku dopíšeš. Pak to TAM prostě dopíšeš, a v té
vaší centrále to snad to nikdo nepozná. To jsem si uvědomil, že když jsem na
jeden den nebyl, možná to vzbudí zájem a k té neděli se ONI vrátí a budu
zbytečným terčem (pozornosti), což bych docela nerad. Navíc bys mohl přijít o
prémie, co máš tak rád, a to už bych vůbec nerad.
Tu neděli jsem vstával už ve 3:30, začínalo nepatrně svítat
a začínali zpívat. Tady zpívají voda, nevoda, požár, nepožár, prostě pořád
ptáci všech barev a peří. Tak brzo normálně nevstávám (však víš), ale tentokrát
si mě vyvyla moje psice. Táhlo ji to ven a jak se ukázalo, dobře, že jsme šli.
Jen když viděla vylézat bezdomovce (ano, máme tu spoluobčany bez domova) z popelnice,
byla ji najednou plná ulice. Možná k Tobě to štěkání z jiných zdrojů
dolehlo a Ty jsi ho jen neuměl přiřadit, když můj telefon mlčel tou dobou na
nočním stolku, místo, co by do mapy zaznamenával naší procházku, jak to běžně
dělává (však víš).
Po návratu už jsem se dal do přípravy oběda, čas k tomu
vymezený mám v neděli pouze do ½ desáté. Pokud potřebuješ nutně vědět i co
jsem vařil, pošlu Ti recept. Hambáče, jak tu vašemu národnímu jídlu říkáme, to
ale nebyly, ty my nejíme ani v pondělí (však víš). Dokonce ani psice je
nežere.
Pak už jsem se svátečně ustrojil a jako každou neděli (však
víš) vyrazil povznést se duchovně. Z toho je patrné, že mám na ty dvě
hodiny dokonalé alibi. Kdyby to samo nestačilo, určitě bych nějakého svědka na
tu dobu zajistil.
Tady bych se ale zastavil s technickou poznámkou, která
by tě mohla inspirovat (jsem, jak vidíš velice vstřícný). Naučil jsem moje oči
ovládat můj tablet (naopak to on uměl hned). Slyší na pohled očí (jen těch mých
a to ještě musí být obrýlené). Tedy, když tak sedím a poslouchám moudrá
bratrova slova z vyvýšeného místa, ta technická vymoženost sedí vedle mě a
ani neblikne. Když spustím oči z pultíku přednášejícího a moje oči
spočinou na obrazovce, rozsvítí se a já mohu číst inspirovaný, věky nic na
významu neztrácející text, verš po verši. Když se očima vrátím k pultíku,
technický společník, moje oči nevidící, zase pohasne a čeká, až se vrátím, aby
znovu posvítil. Žádné dotyky, žádné třesení, nic, jen ten pohled mých očí na
jeho nepatrný senzor. Když jsem si tohle včera přehrával ve své paměti, napadlo
mě, jestli bys to nemohl nějak využít. Však víš, co všechno se dá do takového
zařízení připíchnout, aniž bych věděl, že připichuješ, aby šlo více a lépe pak
referovat. To ovládání očima (Jižní Korejci, však víš) jistě nějakou využitelnou
stopu zanechá. No, však uvidíš sám, každá iniciativa je přece vítána a nic není
ani u vás zdarma, navíc se Ti to pak může někde v transfer zóně
Moskevského letiště hodit k dobru.
Přiznávám, že nemám příliš silné alibi pak po tom poledni až
do nějaké ½ třetí. To jsem byl doma a trošku dospával to časné ráno. Snad
jedině veverka, co tu sedává za oknem. Ta ví, a ta by určitě řekla. Jen nevím,
jestli už jste tak daleko.
Pak už je to lepší. S psicí na zadním sedadle jsem jek
k našim (však víš kam) sekat zahradu. To už by Ti potvrdili sousedi a
čerpadlář, který mně natankoval plnou do traktůrku. Vyhnala nás bouřka a tak
další stopu snadno najdeš v obchodním domě, kde jsem platil kreditní
kartou (číslo znáš a PIN také). Stačí jen dojít k Tvému kolegovi, co sedí
u vedlejšího krasohledu, ten už to tam jistě zaknihoval. Abys to měl potvrzené,
tak Tvoje kolegyně ve vedlejší kanceláři jistě archivuje záznam kamery nad
pokladními turnikety. Proč se tomu říká bezpečnostní kamery, to bys mě jednou
mohl pěkně prosím vysvětlit, to bych rád věděl. A proč mají takovou rozlišovací
schopnost už raději ani vědět nechci.
No, a je tu vlastně už podvečer. Projíždím několik
křižovatek pod kamerovým systémem (auto znáš) a parkuji na stále stejném místě.
Konečně jsem doma. Tedy před domem. Psice vyskakuje z auta už připnutá na
vodítku (musí být, vzezření pitbulice prý vnáší zmatek mezi usedlíky) a doslova
mě táhne po chodníku ke vchodovým dveřím. Obtěžkán nákupními taškami
s nataženým vodítkem asi vypadáme nepominutelně. Toho využívá sousedův hošík
zevlující u vchodu, a za vysvědčení pořízeným foto-mobilem mě a psici sejme
jedním cvakem. Pak poznamená (významně
utrousí, abych určitě nepřeslechl) že nás posílá, jako testovací obrázek do
svého dropboxu, který mu tatínek dopoledne zřídil. A tady Same, prostě musíš
ještě o další kancelář dál, tam, co jako velké větráky šumí disky Inženýra Gúgla. Najdeš ji s časem odeslání nějak skoro přesně kolem sedmé večerní.
Na nic nečekej, Same. Je to pro Tebe tak mnohem lepší, než čekat na svodku,
která se bude zítra probírat na poradě s vašimi řídícími hochy. Tam už by
Tě asi plísnili a takhle to spíš vypadá na pochvalu, za kterou si koupíš třeba
letenku do toho HongKongu.
Dál už mi to je Same velmi líto. Tady asi moje stopa
v té neděli definitivně končí. Z logiky věci by snad jedině šlo
usuzovat, že když jsem vlezl a nevylezl, tak jsem už nikde nebyl. Jestli máš to
„nevylezl“ nějak zpravodajsky ošetřené nevím. Nějaký tubus tu nedávno
instalovali na vedlejší dům. Nechtěli se moc bavit, tak vlastně ani nevíme
k čemu to je. Možná jen počítají holuby a vlaštovky a pak píší dlouhé
vědecké studie o jejich pohybu tam a zpátky. Jen je divné, že míří to sklo
dolů. Možná to je ale tím, že počítají jen ty, co létají při zemi a signalizují
tím příchod letního deště. Ostatně, kdo by se dnes vznášel a signalizoval, že
všechno je jak má být.
Milý Same, večer jsem pak v TV sledoval na několika
stanicích další zprávy, jak je ten úžasný a hlavně svobody svět protkaný péčí o
naše blaho. Jak jsme čím dál více chráněni a přitom, jak jsme za to jen málo
vděčni. Jak místo víry v nekonečnou demokracii bláhově hledáme nevděčně tu
v Písmu psanou. Někteří (s maskou na tváři) dokonce zalepují pouliční
krasohledy po nocích silně lepící širokou páskou. Pomocníci veřejné bezpečnosti
(nebo jak se to teď jmenuje) to pak musí ráno chodit strhávat a hlásit.
I tak ale věřím, že moji snahu Ti pomoci budeš vnímat
pozitivně. Navíc jsem se nad sebou zamyslel a už ten moudrý telefon nikdy
vypínat nebudu. Už se nechci ztrácet a mařit tím využívání technického pokroku,
určeného pro blaho všech. Vlastně i pro moje blaho. Ano i moje, jen jsem si to,
já nešťastník, tu neděli vůbec neuvědomil.
