Pojem „angažované umění“ nemám vůbec rád. Příkladů, kterých
jsme si zejména před rokem 1989 užili, je v položce „směšné odpornosti“
mnoho.
Ten způsob, že někdo udělá fotku nebo jich sešije pár
dohromady, případně různě pobarví a k tak vzniklé fotografice přilepí
nějakou báseň nějakého respektovaného básníka či písničkáře, aby tím ten svůj
výtvor povýšil, vlastně také nemusím. Povětšinou je to velmi laciný způsob jak
zapůsobit, když už sám obrázek je tuctovka obecná. Následují vzdechy diváctva,
jsou povětšinou úsměvné, ale hojné.
Dneska se tu tedy zrovna já po předchozích větách dopustím
toho, co plísním v předchozích odstavcích, abyste na mě nemuseli nechávat
niť suchou. Jedna niť se totiž nechává špatně.
K fotografii přidávám zvukový záznam. On je vlastně
prvotně obrazový, zvukově z počátku poměrně úsporný, později bohatý a
nakonec jako prožitek bych to nazval „umělecky děsící“. Připomenul jsem si tzv. „seriálovou hudbu“,
nikoli hudbu k seriálu. V tom je evidentně značný rozdíl a myslím, že
zrovna tady i velice rozdílný pocit.
Hudba je to na dnešní dobu poměrně dlouhé stopy (většinou
delší jak pět minut se do hitparády nikde nemají šanci dostat, na to je dnes
člověk až příliš málo se schopen soustředit). Tedy pokud to nebude nad síly
diváka, bude po téměř ¼ hodině dojmem odměněn. Užije si samovolného vzniku
angažovaného umění s přilepenou fotografií, kterou může téměř ihned jeho
oko opustit.
Odkaz na umění a poděkování najdete na konci článku.
Obrazový a zvukový záznam najdete ZDE
A poděkování Romanovi za nakopnutí najdete zde :-)
..
