Na pokraji loňského léta jsem publikoval tuto fotografii.
Netušil jsem, že tím příběh jedné abstrakce pro mě nekončí.
Když tchánovi bylo asi tolik co mně je nyní, modernizoval špajzku
svého venkovského domu. Část chlebovky (to
ještě voněl chleba jako chleba, a byl to opravdu chleba, když se tohle do špajzky pořizovalo) byla v rámci modernizace nahrazena něčím novým a
toto určeno ke zkáze. Jako majitel velké stodoly nic nevyhazoval.
Všechno, co mu bylo líto spálit, se ukládalo ve stodole. A pálil opravdu jen v
těch nejpálivějších případech. Stodola v průběhu let kynula a patýrko se
prohýbalo. Tedy tahle deska postupně mizela pod dalšími uloženkami na časy, kdy
by se to možná mohlo na něco hodit.
Už více jak dva roky je tchýně sama a nic na tom nezmění ani
dopis, který Zdeňkovi přišel před pár dny. Na velký úklid patýrka došlo loni na
počátku léta. Praskání trámů už bylo neúnosné a vyhánělo z něj i kočičí sněm
tam pobývající. Když tahle deska od chlebovky byla snesena na světlo, moje
srdce abstraktní zaplesalo. Nedalo se, než ji vyfotografovat. Z jedné expozice
pak vznikla právě ta první fotografie, nebo chcete-li foto-grafika v tomto
článku. Příběh vlastně skončil, na desku už jsem zapomněl. Ani netušil, kde
vlastně skončila.
Až teď od víkendu jsem ji vlastně náhodou potkal znovu.
Stála na zahradě v přístěnku mezi dalšími, možná někdy v budoucnu potřebnými,
artefakty doby minulé. Do přístěnku trošku prší, když fouká vítr, sněží, když
je vánice. Vznikla umění v čase proměnlivého vzezření, aniž si to v první chvíli
člověk uvědomí. Podle současných parametrů umění moderní, avantgardní, dalo by
se říci. Ke slávě nějakého toho kurátora se v koutě pro objevení culící.
A tak jsem ten artefakt vzal, a už podruhé vynesl na světlo.
Za ten čas, co nenechá nic a nikoho na pokoji něco z desky opadalo, něco
přibylo, něco se umělecky rozklížilo. Vznikl celek, který funguje tak jak je.
Nepotřebuje žádný rám. Ten by tomu dal zbytečnou noblesnost a zájem snobů.
Zavěsil jsem tenhle Object Trouvé na zahradu tak, aby byl
dobře vidět. Aby ho viděly babky, co se kolem ještě třepotají na kole, nikoli
osmdesátkou, ale ve své osmdesátce. Aby ho viděli vnuci babiček, co už se netřepotají
a prodej jejich pozůstalých chalup posloužil k nákupu MPV, ze kterých z výšky shlížejí,
projíždějíce vsí, do zahrádek a zahrad pohledem tmavých zrcadlových brýlí i
když je zataženo a po sluníčku ani památky. Vystavil jsem to umění pro potěchu
všem, co umějí zpomalit, případně i zastavit. Možná pojede i nějaký ten kurátor
kolem, radostí porazí sousedův plot a bude platit v hotovosti. Autorem díla je
čas, a čas jak známo je drahý. Nebo spíše tak drahý, jak si to chceme, či
nechceme připustit, a jak úsměvně ty neustálé aukce v síni života dokážeme
vnímat.
S chutí jsem si pak ale ještě dílo času znovu vyfotografoval
k výtvarnému využití. Z několika kompozic nakonec tady vkládám jednu. Jednu, co
mě připomíná planety, které mnohé z nás zbytečně děsí, když přelétávají
tak daleko a přece tak blízko. Foto-grafiku v barvách, které mám momentálně
rád.
