V dobách, kdy jsem v tomhle městě nebydlel, bylo
moje povědomí o zdejších hospůdkách, sálech a místech setkávání za stoly a
stolky s obsluhou, dost hluboké a průběžně aktualizované. Nebylo to
vlastně ani tak složité, léta osmdesátá nabízela v tom smyslu stálou
nabídku. Většinou jsme se tak nějak v těch zařízeních už znali. Někdo
chodil spíše na Hrad, někdo Pod věž a jiný zase do Mikulovské vinárny. Většina
vlastně tam, tam i tam, jen střídala četnost podle v čase se měnící
seskupení té které party přátel, nebo příslušnosti k té které studijní
třídě. Na Hradě už při vstupu do dveří věděli, že to bude svíčková bez masa a
místo masa v té ceně nějaký ten knedlík navíc a nějaké to pivo jako
dorovnání deklarované ceny. Pivo stávalo asi tři koruny a za jeden kus svíčkové
se jich pár na stůl vyrovnalo.
Pak jsem se stal přistěhovalcem a pomalu ubývalo návštěv
těchto podniků, kterých naopak rychle přibývalo. Přehled se vytrácel, party a
partičky se rozprchly a do nových už se jaksi naskakovat nedalo a vlastně ani
nechtělo. Postupně jsem se stal, co se partiček týká, dost ostražitý a tak
nějak jak se říká, studeným čumákem. Město se mně postupem času stávalo a stává, čím dál cizejším,
nejen v tomto směru. Málokdy se přihodí, že bych se někde s někým
zastavil, naplánoval nějaké další setkání, či nějaké společné aktivity. Je to
pro mě pak velká mimořádnost a vlastně ani nevím, kam jinam, než už do
dlouhodobě vyzkoušeného, konzervativního, zajít. Stal jsem se neznalcem, turistou
v městě, kde žijí téměř ¼ století. To neželím, to konstatuji, tak to
prostě mám. Pro jistotu znám dlouhodobě jen to minimum, kam se dá
s návštěvou zajít s naprostou jistotou, že to nebude fiasko.
Celé jsem si to znovu uvědomil v pátek večer, když jsem
byl po dlouhém čase tady ve městě na vernisáži. A právě cestou tam, kdy jsem
nevěděl, kde to vlastně je. A právě tam, kdy jsem místo vernisáže svojí
Rjedničkou, fotografoval mobilním telefonem výhledy docela jinam, mně šlo
hlavou, jak si ten život řečený společenský, běží naprosto jinými cestami, než
se plížím já. Nebo spíš naopak, jak jsem postupně ukročil a na nějaké
vykračování už nemám nic, co by mě z toho plížení dostrkalo
k poklusu. Zůstanu už neználkem místního zábavního prostředí, turistou ve
svém městě, cizincem, co jen shodou okolností nakoukne oknem mezi stoly, bez
známky pokušení.
