!

Když vidím vykřičník na konci věty, pozornost stoupá a já se tou větou několikrát tam a zpátky protloukám. Varován nikoli obsahem, ale oprávněností jeho existence. Nedůvěřivě vnímám jeho působení, jeho opodstatnění, jeho vykřikování.

Zdá se mně, jako by jich přibývalo, jako by na klávesnicích našich milovaných (většinou už bezdotykových) těch vykřičníkových kláves (a zón) bylo čím dál víc. Nejen to. Jako by se do nás čím dál více zapichovaly a my je čím dál víc cenili místo úsměvů a empatie čárek, teček, či otazníků.

Tečky bezmocně stékají po nádobách napětí a nechávají vyniknout pevnosti vykřičníků na cárech ničemností s ostny příkrostí, které už ani nestačíme recyklovat. Bez vůle zvažovat jejich opodstatněnost v naivitě, že snad mohou něco pozitivního způsobit přidáváme další, další !.

Občas se vracívám ke svým, ne až tak dávným textům a udivený z nich (!), vylamuji preventivně pár kláves z mé milované, dotykové i z té co už není.