Tou dlouhou, ničemnou zimou umrzli moji šneci na
plechu.
Na podzim, když jsme se loučili, ještě uvažovali, kam
se po slinách sklouznou v jarním vánku.
Sliny postupně uschly a předlouhé a mrazivé ničemno je
definitivně přichytilo k plechu.
Jak jsem to činění ničemna odškrabával ničemně
nabroušenou škrabkou a rozechvělou rukou,
ulity praskaly, až jsem plech poškrábal, zmrzlými
tykadly.
Jako bych do duší, těch co přischli, vrzající břitvou
sahal, až v uších zaléhalo.
Těším se na jarní slunce, sednu si za ústavem, zavřu
víčka a snad mě pak někdo seškrábne, snad ne tupou, aby mně uši tím vrzáním nepopraskaly jak bubínky, co do
nich marně tlučeš vší silou…
