Odkládám úklid své dobré adresy den po dni. Jaro, jak se
říká na krku, a samo se to neudělá. Do jarních dnů je potřeba vstoupit, mimo
jiné i uklizenou adresou. Oslovil jsem několik úklidových firem, všechny
odmítly, že prý na to nemají sazebník. Napadlo mě, že by bylo jednodušší se
někam př(i)estěhovat. Nikde mě nechtějí, (ne)chápu proč. Prý požaduji
nesnesitelně přísně dodržování pravidel (vlastních) a pořádku (spolubydlících).
Tedy nezbývá, než začít dveřmi, které mně nějací
foto-grafici pomalovali (a jako nalezené zátiší pak vystavovali), když jsem byl
ve svém foto-ateliéru sušit mokrý, černobílý proces. Pak obývák s kanapátkem,
ložnici a nakonec přijímací halu, to aby si návštěvy měly kde bezpečně sednout,
nastavit tvář realitě a hlavně si vzájemně lechtat uši, no prostě cítit se tak, jako doma. Asi bych měl i vyvětrat peřiny, až se mně podaří odblokovat trvale
(stofkami a karbonovým stativem za pět tisíc) zaaretovaná okna, co kdyby se tu
někomu přece jenom zalíbilo. Těším se na finále. Bude nová podlaha, ani ta
loňská nebyla trvanlivější než ty předešlé. Vydržela jen jednu sezónu, neb není
nad tuhá paliva, a je tak snadné prolomit těžební limit. Výmalba nová nebude,
mám i tak těch novot plné zuby a tyhle letité intelektuální grafiky mě už
přirostly k srdci.
...moje jarní potěšení...
