Dlouho plánovaná cesta na několik dnů k přátelům do Bosny,
původně žádný bod „fotografování koní ve volné přírodě“ neměla. Tato možnost
byla zařazena do vize až těsně před cestou, díky šikovnému dotazu, který
směřoval mimo turistické nabídky a který bych já, neználek prostředí i místní
řeči, nikdy vznést nemohl. Dlouhodobá znalost prostředí se v takových případech
prostě nahradit nedá.
Ten den jsme pak vyjížděli z centrální Bosny směrem na jih s
tím, že kolem poledne se setkáme s člověkem, který nás odveze na místo, kde
bychom mohli fotografovat stádo koní. Tu možnost jsme přijali bez záruky, neb
koním se poručit nedá. Od počátku jsme to brali jako příležitost k zajímavé
cestě, kterou si užijeme v pohodě a klidu našeho vzácného setkání. Koně byli
něčím navíc, a tedy případné jejich minutí by nám dobrou náladu nepokazilo.
Cesta na jih ubíhala a krajina se měnila. Cílem bylo místo v
Západobosenském kantonu, na okraji pohoří Cincar (2005 metrů nad mořem) a
poslední čtvrtina cesty mně pohledem do krajiny připomínala severské země, až
kamsi málem k polárnímu kruhu. Široká, kamením posetá krajina, mnohdy bez
výraznější vegetace, s řídkou zástavbou. Míjeli jsme ale místa, která nás
neomylně kotvila do děsů nedávných etnických válek této části Balkánu.
Romanova poznámka při této zastávce, o žádné jistotě při
vstupu na tuto půdu, směřovala k minám, které jsou i po těch letech stálou a
naprosto reálnou hrozbou na mnoha místech, tohoto svým způsobem nešťastného
kusu Evropy. Dobře věděl, o čem mluví a nebylo třeba mne přemlouvat k návratu
na bezpečný asfalt.
Po příjezdu jsme se usadili, k jak jinak než výborné kávě, a
vyčkali příchodu muže, který nás měl provázet do tak řečeno „koňského světa“.
Poté nasedli do jeho letitého terénního auta a vydali se na cestu.
To byl počátek bourání všech představ, které jsem měl.
Nekonal se krátký přejezd na louku za městem, ale výjezd stoupáním,
připomínajícím dobývání stolové hory někde v Jižní Americe. To ale také rychle
ukázalo, že auto řídí profesionál s přesnou rozvahou a chybějícím sklonem pro
předvádění hrdinských kousků. Později jsme právě toto mnohokrát tiše i nahlas
ocenili.
Po kamenitých cestách, kde by auto v protisměru nemělo šanci
projet, jsme vystoupali na planinu, posetou vápencovými skalami, kameny, řídkým
porostem a obklopenou ještě vyššími horami ze všech stran. Nadmořská výška
1300-1400 metrů. Chyběli už jen Siouxové a nějaký ten Apač. Ta krajina byla, ne
náhodou, s tou z filmů s Vinetouem prakticky identická. Chyběli také koně.
Krásná volná krajina bez jediného koníka. Vlastně jsme to tak spíše čekali a
přesto, to byla nejásavá chvilka. Chvilku to vypadalo na ještě jeden pokus a
dost. To byla ovšem naše představa, nikoli našeho průvodce, což jsme s povděkem
zjišťovali pak celé odpoledne až do podvečera, v jeho neskutečném zanícení
ukázat nám kus země, kterou evidentně miluje a ví o ní vše.
Po krátké cestě touhle indiánskou zemí se v dálce doslova
zjevil první kůň.
Byl prvním ze stáda, které tu žije v počtu přibližně dvou
set dospělých koní a k tomu momentálně čtvrt stovky hříbat. Stádo volně
žijících koní, z nichž naprostá většina nikdy nepoznala uzdu a ohradu. Jen v
letech války docela nedávné, když zdejší lidé utíkali za hranice před běsy,
pouštěli svoje ustájené koně na svobodu a ti se pak
přidávali k těm volně na plošině žijícím.
Moje optimistická představa byla taková, že Monika s Romanem
budou dlouhými skly fotografovat v dálce se pasoucí koně a já budu se svou
R-jedničkou fotit je, jak jim to při tom fotografování sluší. Vůbec jsem si
totiž neuvědomoval, že náš průvodce i jeho auto jsou pro ty koně zárukou
bezpečí. Je to on, kdo je vídá každý den a v kruté zimě je nenechá na
holičkách, když potravy je málo. Je to on, co kazí pytlákům (říkají jim
tu-řezníci) jejich čím dál častější lovy těchto ušlechtilých zvířat. Tihle koně
prostě vědí svoje.
Nastalo to, co zažijete jen málokdy. Postupné přibývání koní
z horizontu směrem k nám, sytilo mezi námi esence pocitů, které ústili v úžas a
jakousi neskutečnost nastalé situace. V tu chvíli přestanete mít smysl pro
nějaké experimentální kompozice i abstrahující úlety a pokorně se vracíte k
základu, doslova přikovaní k zemi právě viděnou scénou.
V tu chvíli jsem se začal pohybovat v ohniskové vzdálenosti
24-35, při cloně devět, v časech někde mezi 1/125-250. Tak tomu zůstalo po
většinu času. Žádný filtr, žádný bracketing, ale sekvenční snímání v kontextu s
mimořádnou světelnou vyrovnaností scény. Všechny fotografie v článku jsou
prakticky bez ořezu. Díky neznalosti zdejší lidské řeči, jsem na rozdíl od
přátel nepostřehl upozornění našeho průvodce, které situace a jaké vzdálenosti
jsou pro nás ještě bezpečné. Naopak, k mému překvapení s pochopením vnímali
moji češtinu koně. Existuje několik, doufejme neprodyšně utajených fotografií,
které by o tom mohly říci své.
Podařilo se tak vyfotografovat jinak se stále schovávající
hříbata, která jsou navíc ještě pod ochranou a dohledem klisen i vůdců
jednotlivých klanů.
Možná zrovna tady je to místo, kdy je potřeba říci, že různé
úlohy členů stáda i členění na klany před vámi postupně vyplouvá a není možné
si je neuvědomit. Pozorování tak dostává další rozměr. Zastavíte se a nic
jiného nevnímajíce před vámi běží film vztahů ohradou nespoutaných zvířat.
Stáváte se svědky hygieny, krášlení či starostí o cosi
zakousnutého v koňském těle. Stáváte se pro koně lhostejností a s podivem právě
o to je to lepší.
Stáváte se svědky rituálů koňských lásek či náklonností a
připadáte si tak trošku nepatřičně v úloze lapače privátních okamžiků.
Stáváte se svědky předzvěstí bojů, divokých koňských tanců a
tušíte nesmlouvavost i krutost.
Po třech hodinách, kdy jsme my tři dohromady exponovali
stovky záběrů a mnohdy při tom ztráceli pojem o čase, přichází loučení. Za tu
dobu jsme na planině prošli kilometry a znovu žasli nad tím, že planina má
svoje zákoutí a svoje prolákliny. Jdete a najednou se díváte směrem dolů, kde
se pase malé stádo koní. Před pár kroky nebylo kolem jediného koně. Loučíme se,
aniž jsme za tu dobu potkali jediného turistu, a jiné než to naše auto. To jen
v jednu chvíli k nám přišel pes, který se oddělil kdesi od stáda ovcí, a už se
mu to zalíbilo. Zmizel, jak přišel a my za chvíli zmizeli také, usazeni v autě
a plni pocitů, které v nás jistě dlouho zůstanou.
Pomalu projíždíme plošinou a ta s podivem hned tak nekončí.
Zastavujeme se na louce, do které ústí. Pořizuji jeden záběr naší výpravy,
momentálně obdivující místní květy a nejeden záběr zdejší mimořádně krásné
krajiny. S podivem nikam nespěchá náš průvodce a my tedy už vůbec ne.
I v tomto případě má naše cesta svůj konec. Po další cestě s
vyprávěním našeho průvodce, zabíhajícím až do válečných dějů let nedávných,
zastavujeme na posledním výhledu, než definitivně sjedeme do města, kde naše
cesta s ním započala. Dost charakteristický výhled do zdejší krajiny uzavírá
tuto cestu, po které se nám v hlavách prochází nikdy neviděná koňská krása.
Tady poprvé a naposledy nasazuji polarizační filtr. Čeká nás loučení a pak už i
naše auto pro cestu, která ráno započala desítky kilometrů na sever od této
planiny.
Domů přijíždíme už za šera. Unavení, ale s vědomím i přesahu
končícího mimořádného dne. Karty našich fotoaparátů mizí ve slotech počítačů a
pak při troše červeného vína, až daleko přes půlnoc promítáme, co jsme
vyfotografovali. Je to stav, kdy zážitky předčí o víc jak koňskou délku hlad po
nalezení mimořádné, nikdy nevídané fotografie. Byl to zážitek, který spolu
sdílíme a dlouho tomu tak bude. Těch několik, vlastně docela nesvětových
fotografií, je k tomu cosi, co vám může alespoň trochu přiblížit, o čem to
bylo.
