face to face (BOOK)

Bella, Cindy, Daisy, Fanny, Kessie, Lajka, Meggie, Ollí, Rita, Zora ...

Odpolední rozjímání

...filozofování každý den zase o trošku víc urychluje trudný tohoto světa běh...

...odpolední rozjímání v tichu, třeba o šestnácti verších, prospívá občerstvování rozlišovacích schopností...

Aby Ti nenavlhla (drahá) trvalá

OBJECT TROUVÉ, hezky česky

Na pokraji loňského léta jsem publikoval tuto fotografii. Netušil jsem, že tím příběh jedné abstrakce pro mě nekončí.

Když tchánovi bylo asi tolik co mně je nyní, modernizoval špajzku svého venkovského domu. Část chlebovky (to ještě voněl chleba jako chleba, a byl to opravdu chleba, když se tohle do špajzky pořizovalo) byla v rámci modernizace nahrazena něčím novým a toto určeno ke zkáze. Jako majitel velké stodoly nic nevyhazoval. Všechno, co mu bylo líto spálit, se ukládalo ve stodole. A pálil opravdu jen v těch nejpálivějších případech. Stodola v průběhu let kynula a patýrko se prohýbalo. Tedy tahle deska postupně mizela pod dalšími uloženkami na časy, kdy by se to možná mohlo na něco hodit.

Už více jak dva roky je tchýně sama a nic na tom nezmění ani dopis, který Zdeňkovi přišel před pár dny. Na velký úklid patýrka došlo loni na počátku léta. Praskání trámů už bylo neúnosné a vyhánělo z něj i kočičí sněm tam pobývající. Když tahle deska od chlebovky byla snesena na světlo, moje srdce abstraktní zaplesalo. Nedalo se, než ji vyfotografovat. Z jedné expozice pak vznikla právě ta první fotografie, nebo chcete-li foto-grafika v tomto článku. Příběh vlastně skončil, na desku už jsem zapomněl. Ani netušil, kde vlastně skončila.

Až teď od víkendu jsem ji vlastně náhodou potkal znovu. Stála na zahradě v přístěnku mezi dalšími, možná někdy v budoucnu potřebnými, artefakty doby minulé. Do přístěnku trošku prší, když fouká vítr, sněží, když je vánice. Vznikla umění v čase proměnlivého vzezření, aniž si to v první chvíli člověk uvědomí. Podle současných parametrů umění moderní, avantgardní, dalo by se říci. Ke slávě nějakého toho kurátora se v koutě pro objevení culící.

A tak jsem ten artefakt vzal, a už podruhé vynesl na světlo. Za ten čas, co nenechá nic a nikoho na pokoji něco z desky opadalo, něco přibylo, něco se umělecky rozklížilo. Vznikl celek, který funguje tak jak je. Nepotřebuje žádný rám. Ten by tomu dal zbytečnou noblesnost a zájem snobů.

Zavěsil jsem tenhle Object Trouvé na zahradu tak, aby byl dobře vidět. Aby ho viděly babky, co se kolem ještě třepotají na kole, nikoli osmdesátkou, ale ve své osmdesátce. Aby ho viděli vnuci babiček, co už se netřepotají a prodej jejich pozůstalých chalup posloužil k nákupu MPV, ze kterých z výšky shlížejí, projíždějíce vsí, do zahrádek a zahrad pohledem tmavých zrcadlových brýlí i když je zataženo a po sluníčku ani památky. Vystavil jsem to umění pro potěchu všem, co umějí zpomalit, případně i zastavit. Možná pojede i nějaký ten kurátor kolem, radostí porazí sousedův plot a bude platit v hotovosti. Autorem díla je čas, a čas jak známo je drahý. Nebo spíše tak drahý, jak si to chceme, či nechceme připustit, a jak úsměvně ty neustálé aukce v síni života dokážeme vnímat.

S chutí jsem si pak ale ještě dílo času znovu vyfotografoval k výtvarnému využití. Z několika kompozic nakonec tady vkládám jednu. Jednu, co mě připomíná planety, které mnohé z nás zbytečně děsí, když přelétávají tak daleko a přece tak blízko. Foto-grafiku v barvách, které mám momentálně rád.

Divadlo na špičkách....

Důvod, proč tuhle, už letitou fotografii publikuji, je vlastně jednoduchý. Chci ji mít tady na svém blogu. Je pro mě důležitá, mám ji rád a vracím se k ní...

Zima okoklamná

Vzpomínka na Afriku...

Z těchto míst házeli kdysi lvům první, ještě autentické křesťany...

Ohební a pružní na zimní procházce českou krajinou

...pražení havěti a křídel bělásků,

 ...krajinou bloudících, od stébel, k oblázkům...

Turistou v rodném městě

V dobách, kdy jsem v tomhle městě nebydlel, bylo moje povědomí o zdejších hospůdkách, sálech a místech setkávání za stoly a stolky s obsluhou, dost hluboké a průběžně aktualizované. Nebylo to vlastně ani tak složité, léta osmdesátá nabízela v tom smyslu stálou nabídku. Většinou jsme se tak nějak v těch zařízeních už znali. Někdo chodil spíše na Hrad, někdo Pod věž a jiný zase do Mikulovské vinárny. Většina vlastně tam, tam i tam, jen střídala četnost podle v čase se měnící seskupení té které party přátel, nebo příslušnosti k té které studijní třídě. Na Hradě už při vstupu do dveří věděli, že to bude svíčková bez masa a místo masa v té ceně nějaký ten knedlík navíc a nějaké to pivo jako dorovnání deklarované ceny. Pivo stávalo asi tři koruny a za jeden kus svíčkové se jich pár na stůl vyrovnalo.

Pak jsem se stal přistěhovalcem a pomalu ubývalo návštěv těchto podniků, kterých naopak rychle přibývalo. Přehled se vytrácel, party a partičky se rozprchly a do nových už se jaksi naskakovat nedalo a vlastně ani nechtělo. Postupně jsem se stal, co se partiček týká, dost ostražitý a tak nějak jak se říká, studeným čumákem. Město se mně postupem času stávalo a stává, čím dál cizejším, nejen v tomto směru. Málokdy se přihodí, že bych se někde s někým zastavil, naplánoval nějaké další setkání, či nějaké společné aktivity. Je to pro mě pak velká mimořádnost a vlastně ani nevím, kam jinam, než už do dlouhodobě vyzkoušeného, konzervativního, zajít. Stal jsem se neznalcem, turistou v městě, kde žijí téměř ¼ století. To neželím, to konstatuji, tak to prostě mám. Pro jistotu znám dlouhodobě jen to minimum, kam se dá s návštěvou zajít s naprostou jistotou, že to nebude fiasko.

Celé jsem si to znovu uvědomil v pátek večer, když jsem byl po dlouhém čase tady ve městě na vernisáži. A právě cestou tam, kdy jsem nevěděl, kde to vlastně je. A právě tam, kdy jsem místo vernisáže svojí Rjedničkou, fotografoval mobilním telefonem výhledy docela jinam, mně šlo hlavou, jak si ten život řečený společenský, běží naprosto jinými cestami, než se plížím já. Nebo spíš naopak, jak jsem postupně ukročil a na nějaké vykračování už nemám nic, co by mě z toho plížení dostrkalo k poklusu. Zůstanu už neználkem místního zábavního prostředí, turistou ve svém městě, cizincem, co jen shodou okolností nakoukne oknem mezi stoly, bez známky pokušení.