úterý 23. dubna 2013

Mezi fialovou a růžovou...



Kousek dál na hladině se potácel fialový klobouk s růžovou krempou
(...v součtu sladkobolný, kýčovitý obrázek, kterému se lépe vyhnout a nepobuřovat strážce dramat dramatického umění...)

Po zbytek léta i podzimu ji nenašli, jen o jiný kus dál, na samém dně, leželo její životní pojištění
(...v položce komu, bylo uvedeno „všem odstínům počínajícím čistou fialovou a končící čistou růžovou“...)

Až v zimě půjdete v ledovém větru po hladině a on vysmejčí tu sněhovou slupku, aby Vám ji vmetl do tváře,
uvidíte ji tváří, růžovými rty, přimrzlou k nekonečnému ledu a prsty fialovými tím krutým mrazem, zaťatou do slupky ledové krusty.

Vzpomenete si na už loňské léto, kdy nikdo na mráz nemyslel a kdo odcházel, odcházel za babím létem, směřujícím ke zlatému podzimu.
Jen ta jedna, čistá mezi fialovou a růžovou nešla tím zalidněným směrem... 


pátek 19. dubna 2013

Klacíkem do oka...

Původně se tahle fotografie jmenovala jako správný krajinářský záběr „Deštivá cesta z Nového města nad Metují kolem Rozkoše do Doubravice u České Skalice“. Když jsem ji zavěšenou málem na celou zeď pozoroval, a ona mne, začal se tak nějak posouvat i ten vjem. Název se pomalu vytrácel, a po čase jsem si ho už ani přesně nedokázal vybavit. Jak tak chodí situace kolem mě, a já zase kolem nich, a jak se potom vracím zase k ní, tak začala postupně abstrahovat. Možná ale i já. Ten dnešní název je toho výsledkem a je laskavější, než by se mohlo na první pohled zdát.






čtvrtek 11. dubna 2013

Roštírny


Tak se na obě starší kolena, (levé víc) vracím někam na přelom let, kdy byla obě ještě pružná. Zalíbení, dnes už vyčpělým land-artem a konceptuálním uměním, (nahrazeno povětšinou vášnivým vrstvením, kdy banální vrstvy jsou ve výsledku násobeny v úžasný zážitek, případně ještě doklonovaný, či dosaturovaný) se projevuje především na venkově, kam zajíždím ve chvíli výtvarného vzepětí.
Držím se toho, že dílo musí být hotové za jeden tvůrčí den, včetně pořízené fotografie, či celého cyklu. Fotografie je totiž tím, co nakonec nabízím divákovi. Dílo se realizuje většinou na utajeném místě (kvůli novinářům, či potulným fotografům).

V tomto případě jsem použil jako vždy pouze ruční nástroje a svoji vlastní, už starší energii. Postupuji tak, že nejdříve si skicnu záměr, tedy včetně kompozičního rozvržení, abych pak nemusel řezat. Moc rád využívám i kulis, které v krajině nacházím. Takové prostředí má pak pro realizaci záměru přednost. Kvalitní pozadí je v takovém záměru k nezaplacení.

Tvorbu jsem začal už brzo ráno s odhadem, že prosekat se do zamýšlené kompozice nebude až tak snadné. Navíc jsem měl obavu, že konkurence odnese po zimě báječně kontextové pozadí. Tedy nebylo možno nic odkládat. Sekání šlo nakonec rychleji, než bych čekal. Řezání do plánované kompozice dalo naopak mnohem více práce, než jsem si poznamenal do rozpisu. Stále bylo nutno sledovat aktuální předpověď počasí, zda sněžení přijde skutečně až v době, kdy bude dílo hotovo, stativ postaven, dílo proměřeno expozimetrem a film navinut na kartu ve správné délce.

Nakonec, už sotva záda si rovnaje a s rukama téměř u země, bylo možno přesně v rozhodujícím okamžiku odhodit pilu a vrátit sekeru. I se stékajícím potem do očí pak bylo snadné exponovat a zajistit dílo pro další generace. Rošťárna se i tentokrát dočkala kompletní realizace.