Jarní sekvence pro šneky, břitvu a bicí nástroje

Tou dlouhou, ničemnou zimou umrzli moji šneci na plechu.

Na podzim, když jsme se loučili, ještě uvažovali, kam se po slinách sklouznou v jarním vánku.

Sliny postupně uschly a předlouhé a mrazivé ničemno je definitivně přichytilo k plechu.

Jak jsem to činění ničemna odškrabával ničemně nabroušenou škrabkou a rozechvělou rukou,

ulity praskaly, až jsem plech poškrábal, zmrzlými tykadly.

Jako bych do duší, těch co přischli, vrzající břitvou sahal, až v uších zaléhalo.

Těším se na jarní slunce, sednu si za ústavem, zavřu víčka a snad mě pak někdo seškrábne, snad ne tupou, aby mně uši tím vrzáním nepopraskaly jak bubínky, co do nich marně tlučeš vší silou…

Dvě krajiny

Moje jarní potěšení

Odkládám úklid své dobré adresy den po dni. Jaro, jak se říká na krku, a samo se to neudělá. Do jarních dnů je potřeba vstoupit, mimo jiné i uklizenou adresou. Oslovil jsem několik úklidových firem, všechny odmítly, že prý na to nemají sazebník. Napadlo mě, že by bylo jednodušší se někam př(i)estěhovat. Nikde mě nechtějí, (ne)chápu proč. Prý požaduji nesnesitelně přísně dodržování pravidel (vlastních) a pořádku (spolubydlících).

Tedy nezbývá, než začít dveřmi, které mně nějací foto-grafici pomalovali (a jako nalezené zátiší pak vystavovali), když jsem byl ve svém foto-ateliéru sušit mokrý, černobílý proces. Pak obývák s kanapátkem, ložnici a nakonec přijímací halu, to aby si návštěvy měly kde bezpečně sednout, nastavit tvář realitě a hlavně si vzájemně lechtat uši, no prostě cítit se tak, jako doma. Asi bych měl i vyvětrat peřiny, až se mně podaří odblokovat trvale (stofkami a karbonovým stativem za pět tisíc) zaaretovaná okna, co kdyby se tu někomu přece jenom zalíbilo. Těším se na finále. Bude nová podlaha, ani ta loňská nebyla trvanlivější než ty předešlé. Vydržela jen jednu sezónu, neb není nad tuhá paliva, a je tak snadné prolomit těžební limit. Výmalba nová nebude, mám i tak těch novot plné zuby a tyhle letité intelektuální grafiky mě už přirostly k srdci.

...moje jarní potěšení...

Chovanci

...jedna ústavní...

Šest venkovských motivů

Zásobování vesnice venkovem

Přijedou jednou za dva týdny. Novodobí družstevníci z druhé strany okresu, do malé vesnice plné zahrad se starými stromy. Přivezou, ve skutečných sklepích uskladněné brambory z místních polí, chemií nenapuštěná jablka z místních sadů, vlastně luxus, co v super-marketech není. Letití, i ti co ještě sami bez pomoci vládnou svojí silou, čekají, až se v zatáčce ukáže to správné auto. Na banány se jako dřív neptají, a na zemědělskou politiku EU už vůbec ne, v ruce drží uchystané peníze.

Byl jsem tam chvilku za nosiče, byl to zvláštní pocit. Takový přepadený nějakou ničemností jsem si připadal. Byla to minulost, či budoucnost, nebo jen ta momentální realita? Nevím sám...

Na nějaké větší fotografování nebyl čas a asi bych se ani neodhodlal, abych neplašil a také bych v tom případě nebyl nic platný. Tak fotky jsou jen takové pádlování mobilní a tu poslední jsem možná ani vkládat neměl.

mezi Václavem K. a Milošem Z.

...se stalo něco zásadního-přiletěli holubi hřivnáči...

car wash art

Nemám to rád, to čekání uvnitř auta na myčce. Tíží mě pocit, že se otevřou páté dveře a budu konečně utopen. Zkušenost tohoto druhu mě pocitově už asi nikdy neopustí. Snažím se nějak zabavit, nepodléhat stresu. Beru pádlo a cvakám proti pěně, kartáčům, proti oknu a proti proudům vody, které se odrážejí od předního skla. Je to za 299 Kč docela dlouhý, etapový proces.

Vybírám jednu fotografii a proháním ji procesorem sem a tam, zatímco myčka dále vrhá litry vody, fučí a roztáčí kartáče. Šmrdlátko je zdarma a báječně plní funkci android generátoru akčního umění. Když se otvírají vrata myčky a bliká zelené světlo, končím proces, aretuji pádlo do držáku a mizím suchou cestou, krásně umytým autem, vyvrhnout to smetí na svůj blog. 

Syrus

Bylo jich třicet sedm, když se vydali obři horskými velikány. Nakonec Hanibalovi zůstal jen on a pár vojáků

...dramatizace v Orlických Horách...