Tak se na obě starší kolena, (levé víc) vracím někam na
přelom let, kdy byla obě ještě pružná. Zalíbení, dnes už vyčpělým land-artem a
konceptuálním uměním, (nahrazeno povětšinou vášnivým vrstvením, kdy banální
vrstvy jsou ve výsledku násobeny v úžasný zážitek, případně ještě
doklonovaný, či dosaturovaný) se projevuje především na venkově, kam zajíždím
ve chvíli výtvarného vzepětí.
Držím se toho, že dílo musí být hotové za jeden tvůrčí den,
včetně pořízené fotografie, či celého cyklu. Fotografie je totiž tím, co
nakonec nabízím divákovi. Dílo se realizuje většinou na utajeném místě (kvůli
novinářům, či potulným fotografům).
V tomto případě jsem použil jako vždy pouze ruční
nástroje a svoji vlastní, už starší energii. Postupuji tak, že nejdříve si
skicnu záměr, tedy včetně kompozičního rozvržení, abych pak nemusel řezat. Moc
rád využívám i kulis, které v krajině nacházím. Takové prostředí má pak
pro realizaci záměru přednost. Kvalitní pozadí je v takovém záměru
k nezaplacení.
Tvorbu jsem začal už brzo ráno s odhadem, že prosekat
se do zamýšlené kompozice nebude až tak snadné. Navíc jsem měl obavu, že konkurence
odnese po zimě báječně kontextové pozadí. Tedy nebylo možno nic odkládat.
Sekání šlo nakonec rychleji, než bych čekal. Řezání do plánované kompozice dalo
naopak mnohem více práce, než jsem si poznamenal do rozpisu. Stále bylo nutno
sledovat aktuální předpověď počasí, zda sněžení přijde skutečně až v době,
kdy bude dílo hotovo, stativ postaven, dílo proměřeno expozimetrem a film
navinut na kartu ve správné délce.
Nakonec, už sotva záda si rovnaje a s rukama téměř u
země, bylo možno přesně v rozhodujícím okamžiku odhodit pilu a vrátit
sekeru. I se stékajícím potem do očí pak bylo snadné exponovat a zajistit dílo
pro další generace. Rošťárna se i tentokrát dočkala kompletní realizace.
Jel jsem tudy asi za týden, domorodci postupně nakládali na
koňské povozy umělecké dílo i pozadí. LAND-ART těžký život má i na našem
venkově. Fotografie je však věčná.
